Svatební cesta - Zanzibar, Tanzánie 2016

Červenec/srpen 2016 - Praha -> Dubaj -> Dar Es Salaam -> Zanzibar -> Dar Es Salaam -> safari Mikumi -> Dar Es Salaam -> Dubaj -> Praha

První africké dobrodružství. První "pohlednicové" moře, první masajové, první skutečné safari!

“Afrika - splněný sen!” Dokonalá svatební cesta od A do Z, na 100%!

Cesta trvala 27 dní, 25 nocí.

Popis cesty:

7.7.-2.8.2016

Poprvé Emirates, poprvé Airbusem A380, poprvé v Dubaji. Poprvé na Africkém kontinentě.

Naše další cesta je tentokrát svatební, jelikož jsme se v pondělí 4.7. 2016 přesně na den po 9 letech vzali. Tři dny poté a sice 7.7. jsme vyrazili. Do Afriky. Konkrétně do Tanzánie a na ostrov Zanzibar.

7.7.

Cesta začala v Ostravě na vlakovém nádraží, jeli jsme na letiště do Prahy. Čekal nás náš první let se společností Emirates a hned v gigantickém Airbusu A380 do Dubaje. Po necelých 6 hodinách, kolem půlnoci, jsme přistáli v Dubaji. Teplota 36 stupňů. Pouze s batohy, kde jsme měli nejnutnější věci, jsme nasedli do taxi a odjeli do hotelu DUBAI GRAND HOTEL BY FORTUNE. Přes zmatek na recepci jsme se ubytovali a ulehli kolem 2 ráno. Good night Dubai.

8.7.

Brzy ráno snídaně a taxi na letiště. Venkovní teplota musela přesáhnout 40 stupňů. Takové horko jsme ještě nezažili. Odlet do Tanzánie do města Dar es Salaam je v 10:40. V letadle s námi moc bělochů není. Pětihodinový let opět s Emirates a vystupujeme v té opravdové Africe. Na letišti v Dar es Salaam ( tomuto městu neřekneme jinak než Salám) je totální chaos a zmatek. Nikdo neví co má dělat a kam má jít. Mačkáme se ve frontě, je hrozné horko a čekáme na vyřízení víza. Přecházíme od jedné přepážky ke druhé, každý od každého zjišťuje informace a posílá je dál. U jedné z přepážek jsme za víza zaplatili a odebrali nám pasy. Očekávali jsme, že nám je hned vrátí, ale poslali nás dále, kde se mačkalo několik desítek lidí a čeká se na bůhví co. Za dalších cca 20 minut přišel černoch v uniformě. K našemu překvapení měl v ruce hromadu cestovních pasů, začal je otevírat, číst jména a vyvolávat jejich majitele. Dostali jsme záchvat smíchu a nevěřili, jak je vůbec toto možné. Nedovedete si představit, jakou radost měl každý, kdo uslyšel své jméno. Začal se prodírat davem lidí až k vytouženému pasu. Po další půlhodině se konečně dostalo i na nás. Při čekání spadl na Kačku ze stropu nějaký pavouk, zjistili jsme to tak, že se na ni několik lidí začalo dívat a nezapomněli ji informovat, že ho má na sobě. Vítej Afriko, vítej Tanzánie. Hakuna Matata. Po další celní kontrole se dostáváme ke svým zavazadlům a pak ven z letiště. Počasí super, žádné šílené horko. Před letištěm už na nás čekala hotelová služba s cedulkou a našim jménem a hurá do hotelu. Dar es Salaam je několika milionové město, lidé tady žijí v hrozných podmínkách. Bělocha tady nepotkáte, večer se určitě nedoporučuje vycházet. Jeli jsme do hotelu bezmála třičtvrtě hodiny a to bylo asi jen 7 km. Silnice jsou totálně ucpané a mnohdy tady ani silnice nejsou. Po již zmíněné třičtvrtěhodince jsme z hlavní silnice odbočili k hotelu. Cesta tam nevedla, byl to spíše tankodrom. Kolem něco jako obchůdky, zamřížované, plno místních polehávajících na zemi nebo někam jdoucích. Jen jsme se na sebe podívali, ten pohled mluvil za vše. Už abychom byli v hotelu a nikdo nás ven nedostane. Projeli jsme bránou, kterou střežila ochranka a bezpečně dorazili do hotelu Silver Paradise Hotel. Hotel super, krásný, ale okolí jak z hororu. Ubytovali jsme se a jedna cesta ven nás přeci jen čekala. Požádali jsme hotelovou službu, zda by nás zavezla do přístavu. Chtěli jsme si koupit lístky na trajekt na ostrov Zanzibar den dopředu. Ještě že jsme tak učinili. Opět jsme se prodírali městem a byli rádi, že jsme v zamčeném autě. Při návratu jsme si ještě přes okýnko auta koupili pitnou vodu od místního prodejce a zamířili do hotelu na večeři.

9.7.

Po snídani jsme se přesunuli autem do přístavu. Když jsme vystoupili, objevili jsme se přímo uprostřed davu místních. Bylo jich tam mraky a každý nám chtěl něco prodat nebo jinak na nás vydělat. Evropana jsme žádného nezahlédli. Nějací dva hoši se ujali našich zavazadel a ochotně nám je vezli k lodi. My mezitím prošli pasovou kontrolou a šli k lodi. Chaos, všude zmatek, začínáme si zvykat. Ocitáme se před lodí a hoši od zavazadel po nás chtějí 30 dolarů za těch 100 metrů cesty. Víme, že tady budou chtít turistu oškubat, jak se dá. Nedali jsme jim nic a jen se modlili, aby nám ty kufry naložili na trajekt. Nastoupili jsme do absolutně luxusní klimatizované lodi a vyrážíme na vysněný Zanzibar. Cesta hodinku a půl utekla rychle a vystupujeme v přístavu v hlavním městě Stone town. Dle navigace jsme se vydali na místní minibus, říkají mu Daladala. Sice jsme trošku zabloudili, urvali kolečko na kufru a s pomocí místního afričana dorazili na miniautobusák. Vše nám poradil, pomohl do Daladaly nacpat zavazadla, byl super. Odměna ho neminula. Tady to tak chodí. V totálně namačkané Daladale míříme na sever ostrova blízko vesnice Nungwi. V Daladale jsme jediní běloši a místní stále vystupují a přistupují. Sedíme spolu na jednou sedadle. Nemůžeme se ani pohnout. Naše kufry zabírají půlku Daladaly. Vše je ale hakuna matata, nikdo nic neřeší a my si užíváme něco, co je pro nás nové a nezapomenutelné. Daladala nás vysadila na konečné, náš hotel je však ještě kus k pobřeží. Ujal se nás místní a za cenu 3000 tanzánských šilinků nás osobně navedl do resortu a naše zavazadla nám odvezl na svém polorozpadlém vozíčku. Ubytovali jsme se v krásném rezortu, kde nás přivítali jako novomanželé. Poté už rychle k oceánu. Zatajil se nám dech, to je ta pravá exotika. Krásnější pláže a absolutně čistou vodu jsme ještě neviděli. Je to přesně to, co jsme si vysnili a viděli jen v televizi a na pohlednicích a nabídkách cestovek. Ráj skutečně existuje.

10.7.

Po snídani se vydáváme na pláž a konečně celý den trávíme v poklidu u oceánu. Je tady optimální počasí – přes den teploty nepřesáhnou třicítku, večery jsou chladné. Na oběd jsme si vyhlédli hezkou restauraci na pláži, večeříme v našem resortu. Vše je tady cenově velmi dostupné, jídlo, ubytování, doprava. Z našich zkušeností mnohem mnohem levnější než v kterémkoliv evropském letovisku. Lákadlem jsou tady všudypřítomní Masajové. Jsou prostě všude, mají zde především funkci ochránců hotelů či osobních bodyguardů. S jedním jsme se seznámili, vyprávěl nám kde a jak žije, o své kultuře a zvycích. Vše popisujeme níže.

11.7.

Dnešní program je jasný, jdeme pěšky po pláži do vesnice Nungwi až k nejsevernějšímu bodu ostrova, k majáku. Došli jsme až k aquariu Mnarani a zaplatili si vstup. Místní aquarium je tvořeno přírodním jezírkem, do kterého za přílivu přitéká mořská voda. Jsou zde desítky ohrožených karet pravých a obrovských. Dostali jsme průvodce, který nás aquariem provedl. Mohli jsme také karety krmit mořskými řasami. Bylo to super. Po skončení jsme se s průvodcem domluvili, že nás pozítří provede vesnicí Nungwi a ukáže to nejzajímavější. Pokračovali jsme dál na sever, kde je již patrný odliv – pro Zanzibar a zejména jeho východní pobřeží tak typický. Moře bylo několik desítek, možná stovek metrů daleko a my se potloukali po obnaženém dnu a pozorovali místní faunu. Mezi námi poskakovali místní děti a nejvíce je zajímal fotoaparát a také to, jak se jmenujeme. Nádherná procházka mimo jiné kolem místních rybářů a stavitelů lodí vyvrcholila na několik metrů vysokém mole, kde jsme seděli a jen tak koukali na tu parádu kolem. Pomalým krokem jsme se dostali zpět na naši pláž, na večeři a pak jen tak seděli a pozorovali západ slunce. Seznámili jsme se s jednou polkou, která pochází z polských Sopot, po ruce měla bodyguarda Masaje. Ten nám vyprávěl o svých zvycích a životě. Když chce mít Masaj ženu, musí si vydělat peníze, za které si koupí krávu. Až bude mít krav 12, může je vyměnit za ženu. Také se nám chlubil, že pije čerstvou kravskou krev. No je to zajímavé poslouchat, pro evropana je to nepochopitelné.

12. – 13.7.

Jeden den je pouze relax na pláži a podvečerní procházka po pláži tentokrát směr jih. Procházíme překrásným pobřežím. Na večeře jsme si vyhlédli příjemnou restauraci na pláži nedaleko našeho resortu, kam chodíme téměř denně. Připravují tam jak místní speciality, tak ryby a dary moře, které přes den vyloví. Následující den se chystáme na prohlídku vesnice Nungwi. Předem jsme si domluvili průvodce a vyrážíme. Počasí příjemné, pod mrakem, v žádném případě tady nejsou vedra. Naopak, večery jsou poměrně chladné. Dorazili jsme na smluvené místo, kde jsme se setkali s domorodcem jménem Pondo. Seznámil nás s programem prohlídky a jde se. Vstupujeme do vesnice a okamžitě se kolem nás objevuje několik desítek malých černoušků. Všichni by si rádi na nás sáhli, jsme pro ně moc zajímaví, hlavně naše fotoaparáty, na těch mohou oči nechat. Pondo nás pozval k sobě domů, seznámil nás s téměř celou svou rodinou, všech jeho 7 dětí – 4 chlapce a 3 holčičky jsme však neviděli. Některé byly ve škole, jiné někde běhaly po vesnici. Vesnice Nungwi má 15 000 obyvatel. Každý muž mívá 4 ženy a průměrně 10 dětí. Pondo má jen jednu ženu. Moc milou a sympatickou. Ve vesnici panuje obrovská chudoba, lidé žijí v kamenných chýších, všude hodně odpadků, špíny. Lidé jsou zde však velmi milí, hlavně Pondova rodina nás přijala skvěle. Ve vesnici nám Pondo ukázal 2 vzácné stromy, jejich odvar z listů a kořene má zázračné účinky. Zavedl nás do místní školy, každá třída je vlastně jen betonový obdélník s tabulí, v jedné malé třídě se tísní třeba i 50 dětí. Poté jsme přešli přes celou vesnici k pobřeží, kde probíhá ruční výroba plachetnic. Na konec nás vzal k místním ženám, které nás učily jejich dovednostem. Pletli jsme košíky, dělali provazy z kokosových slupek nebo mleli zrní na primitivním kamenném „stroji“. Vše vidět byl pro nás velký zážitek, Kačka také dostala dáreček v podobě šátku od Pondovy rodiny. Celou dobu nás provázel také Pondův syn Hasan. Ptal jsem se, kolik má let, Pondo však nevěděl přesně, říkal něco kolem 3 let. Prý už se to pak nepočítá

14. – 16.7.

V resortu, kde jsme ubytovaní jsme se seznámili se super rodinkou z Pardubic, kteří se ubytovali v chatce přímo vedle nás. Padli jsme si do oka, trávíme spolu hodně času a hodně se spolu nasmějeme. Tradicí se stalo večerní setkání v restauraci v resortu, kde si dáváme pancake with nutella and banana. Kuchař a obsluhující personál je velmi nadšen, že nám každý večer musí smažit někdy až 8 palačinek. Myšleno ironicky. Předtím však chodíme na večeři do restaurace kousek po pláži, kde každý večer připravují mimo jiné to, co vytáhli ten den z moře. Nemá to chybu. Na sobotu jsme si objednali výlet na Spice tour a Prison Island. Nejprve odjíždíme na Spice tour, což je výlet za kořením. Zanzibar je vyhlášený pěstováním různého koření, zejména hřebíčku. Přijíždíme na farmu, zhruba uprostřed ostrova, ujímá se nás místní průvodce a ukazuje nám nejrůznější druhy koření a exotického ovoce volně rostoucího na místní farmě. Na závěr nám místní kluci ukazují šplh na palmu bez jakýchkoliv pomůcek, dostáváme kokos, korunky z palmového listí na hlavy, nakoupíme si místní zpracované koření a pokračujeme dál do Zanzibar city, kde sedáme na loďku a odplouváme na Prison Island. Tento ostrov sloužil kdysi jako „překladiště“ otroků, dnes je tam velká farma s obřími želvami. Úžasný výlet a opět úžasný den na Zanzibaru.

17. – 19.7.

V neděli brzo ráno máme společně s našimi „pardubičáky“ objednáno rybaření na širém moři. Slíbeno je i barbecue, později se dozvídáme, že jen v případě, že něco chytneme. Chytli jsme tak maximálně rýmu, takže se žádné grilování nekonalo. V každém případě byl výlet zážitkem a to už i proto, že v jednu chvíli se k nám „připojili“ delfíni a pluli společně s naší loďkou. Vidět delfíny ve volné přírodě a tak blízko bylo neskutečné. Jeden záběr jsme měli, na Kaččin prut se něco zaseklo, ale když jsme se to snažili vytáhnout, tak to uteklo. Bylo vymalováno, žádné barbecue. Prý ho můžeme mít, ale musíme si zajít koupit rybu na trh…

V úterý se bohužel musíme s naším resortem Kigwedeni villas rozloučit, vyzvedává nás taxi a přesouváme se 90 km na jih ostrova do Jambiani. Neuvěřitelná náhoda a osud tomu chtěl, že naši „pardubičáci“ mají úplně stejný program a plán a odjíždějí na jih o den později a dokonce do resortu, který je od toho našeho pěšky cca 10 minut. Ubytováváme se v resortu Mbuyuni Beach Village přímo na pláži v poměrně hezké, ale otevřené chatrči. Druhý den žádáme o výměnu a dostáváme snový apartmán v patře s terasou a výhledem na moře. Je to fantazie. Máme bazén a vše téměř jen pro sebe, jelikož v resortu jsou s námi maximálně dva hosté.

20.- 21.7.

Jsme tedy v resortu na východním pobřeží ostrova Zanzibar, kde se v šestihodinových intervalech střídá vydatný odliv s přílivem. Je to neskutečná podívaná, když v jednu chvíli je moře až u břehu a za pár minut až kilometr daleko. Objednali jsme si na další den výlet na pozorování delfínů na jižním cípu ostrova v oblasti vesnice Kizimkazi + návštěvu pralesa Jozani. Po procházce po pláži jsme navštívili naše „pardubičáky“ a domlouváme večeři u nich v resortu. Poté se přesouváme k bazénu, kde ležíme a já spatřil cca 10 metrů od nás na kameni dlouhého zeleného hada, který okamžitě uniká na palmu. Ihned jsem šel od místního personálu zjistit, o jakého hada jde. Odpověď mě srazila na kolena – mamba zelená!!! Obrovský zážitek vidět mambu ve volné přírodě. Večer jsme měli objednáno barbecue „all you can eat“ v resortu našich přátel. Na výběr toho bylo hodně a mohli jsme si dát, co jsme chtěli a kolik jsme chtěli. Nacpali jsme se pořádně.

22. – 26.7.

Časně ráno nás vyzvedl minibus a jelo se do Kizim Kazi na delfíny. Nasedli jsme na loďku, která nás zavezla až do místa, kde je největší výskyt delfínů na Zanzibaru. Viděli jsme spoustu delfínu plavajících kolem nás, byl to úžasný zážitek a skvělý výlet. Poté jsme měli domluveno, že nás zavezou zpět do resortu a za půl hodiny, po snídani, pro nás přijede další taxi a pojede se do pralesa Jozani tak, jak jsme měli domluveno. Čekali jsme skoro 2 hodiny a nikdo stále nejel. Rozhodl jsem se tedy zajít do místa, kde jsme výlety kupovali a zjistit, kde nastal problém. Vydal jsem se tedy asi 20 minut po pláži a dorazil k člověku, který nám výlet zprostředkoval. K mému překvapení mi s úplně klidným hlasem řekl, že druhý výlet do Jozani se nekonal proto, že „se prostě zvýšila cena“ a že cena, na které jsme se domluvili se musí navýšit. Byl to podvodník a již jsme přes něho na tento výlet jet nechtěli. Zorganizovali jsme si tento výlet sami a to v neděli. Sehnali jsme si místní taxi a jelo se. Dostali jsme průvodce a prohlídka mohla začít. Nejprve jsme pozorovali vzácné endemické opice guarezy červené, poté následovala procházka v pralese a na závěr jsme měli prohlídku nedalekých mangrovů. Velmi zajímavý výlet, řidič spolehlivý, hned jsme se s ním domluvili, že nás odveze ve středu do hlavního města Zanzibar town, kam se přesuneme z Jambiani a budeme tam jednu noc. V pondělí večer jsme se bohužel museli rozloučit s našimi „pardubičáky“, se kterými jsme trávili hodně času a bylo nám s nimi super. V úterý jsme jen lenošili v resortu u bazénu a pomalu se chystali na vrchol naší africké cesty.

27.7.

Jak bylo domluveno, ráno nás vyzvedl taxikář a přesunuli jsme se do Zanzibar town do Zanzibar hotelu ve staré čtvrti Stone Town. Nádherný hotel, krásný pokoj, vše dle představ. Kolem poledne jsme vyrazili na prohlídku města. Vše jsme měli předem připravené a věděli jsme, co chceme vidět a kde to najdeme. Navigaci v mobilu Maps.me mohu jen doporučit, využíváme ji všude a pořád a musím říct, že bez ní bychom se ztratili hned, jak bychom vyšli z hotelu. Uličky Stone townu jsou proslulé, je to šílený labyrint, kde bychom se bez navigace těžko pohybovali. Zanzibar town nás nezklamal, viděli jsme a prošli si to, co jsme chtěli, stihli poobědvat v krásné nábřežní restauraci a taky jsme si stihli pořídit lístky na trajekt, kterým se další den přesouváme na pevninu do Dar es Salaamu.

28.7.

Další den brzy ráno po snídani nás taxi zavezl do přístavu, kde jsme se nalodili na trajekt a zamířili na pevninskou Tanzánii do přístavu města Dar es Salaam. Plavba trvající bezmála 2 hodiny byla strašná a jeden z nejhorších zážitků na naší cestě. Obrovské vlny házely trajekt ze strany na stranu. Měli jsme pocit, že se každou chvílí převrhneme. Nakonec jsme v pořádku dopluli do přístavu, kde na nás již čekal řidič/zaměstnanec resortu Mikumi, kam jsme se chystali na vytoužené safari. Po asi hodinové cestě jsme dojeli na obrovské autobusové nádraží Ubungo v Dar es Salaamu. Zaměstnanec resortu Mikumi nás zavedl až k autobusu a předal nás do rukou řidiče. Dostali jsme VIP místa úplně vpředu autobusu. Do odjezdu zbývaly asi 2 hodiny. Jen jsme zírali zpoza okna autobusu na okolní ruch. Všude kolem mraveniště lidí a pouze 2 běloši – my dva Odhodlali jsme se ještě dojít na místní toaletu, něco tak příšerného jsme snad ještě neviděli :-))) Rychle jsme se vrátili zpět do autobusu a čekali na odjezd. Autobus se pomalu zaplnil k prasknutí místními, my dva jako bychom tam nepatřili. Všichni na nás zírali.  Je fakt, že bělochy jsme dalších pár dní nepotkali, pro místní jsme museli být atrakce. Z Dar es Salaamu do našeho resortu v Mikumi to bylo nějakých  250 km. Jeli jsme to asi 8 hodin a to po nechvalně proslulé dálnici Tanzan. Po několika km jízdy jsme měli poruchu, ale podařilo se poměrně rychle opravit. Jízda samotná byla pro nás zážitkem a často nepochopitelná. Autobus několikrát na dálnici zastavil, někoho nabral, někoho vysadil. Často nabíral pouliční prodavače všeho možného, kteří se s námi svezli někdy i několik desítek kilometrů a zase vystoupili. Cesta se velmi vlekla a začalo se stmívat. Navigace mi ukazovala ještě dost km do cíle. Věděli jsme, že dorazíme za tmy. Autobus „fičel“ po úzké poničené silnici šílenou rychlostí, v naprosté tmě. Míjeli jsme stovky kamionů, které se nám jen tak tak vyhýbaly. Dálnice Tanzan prochází Národním parkem Mikumi, je tedy možné již z autobusu pozorovat divoká zvířata. Bohužel jsme jím projížděli až za tmy. I přesto jsme měli štěstí. Na vjezd do parku nás upozornila velká tabule s nápisem: Danger! Wild Animals! V této lokalitě se nesmí vystupovat a nedoporučuje se ani zastavovat. Brázdili jsme si to v úplné tmě a najednou vidím po kraji silnice jít Leoparda. Nějaký kilometr za ním si to štrádovala po silnici Masajka. Nevím, kde se tam vzala. Všude kolem byla naprostá tma a nikde nic x kilometrů kolem. Po dalších x kilometrech jízdy jsme zastavili na odpočívadle, všude naprostá tma. Řidič autobusu se na nás obrátil a říká, zde můžete vystoupit, dojeli jsme na místo. Vylezli jsme z autobusu a venku na nás čekali 2 Masajové a jeden řidič v teréňáku. Vytáhli nám kufry z autobusu, naložili do teréňáku, nasedli jsme a jeli bůhvíkam. Teda tušili jsme, že jsme asi kousek od resortu. Za chvilinku jsme do resortu dorazili. Všude tma, nebylo vidět, co je kolem. Ubytovali jsme se v krásné chatce a přesunuli jsme se kousek do restaurace, kde jsme již měli prostřeno. Byli jsme v resortu jediní hosté. Starali se o nás opravdu královsky. Povečeřeli jsme a hurá do postele, zítra nás čeká výlet na safari!

29.7.

Brzy ráno, kolem 6 hodiny, kdy teploměr ukazoval asi 10 stupňů jsme posnídali a konečně vyjeli terénním vozem s otevřenou střechou do Národního parku Mikumi. Celý půldenní výlet byl pro nás obrovským zážitkem, na který v životě nezapomeneme. Asi největším zážitkem bylo pozorování smečky lvů, kteří od nás byli jen pár metrů. Úchvatnou krajinou savany jsme projížděli asi 6 hodin a pozorovali pro nás naprosto exotická zvířata. Všude mnoho antilop, zeber, pakoňů, žiraf, slonů, všemožného ptactva, hrochů, krokodýlů, buvolů a dalších úchvatných zvířat. Vše můžete vidět v naší fotogalerii. Po návratu zpět jsme si dali oběd a odpočívali na chatce. Večer po večeři nás místní Masaj pozval k ohni, kde jsme měli nachystané 2 křesla a pozorovali africké nebe poseté miliony hvězdami. To vše ve společnosti Masaje a místního personálu.

30.7.

Program stejný jako předchozí den s tím rozdílem, že jsme projížděli jinou trasu Národního parku. Viděli jsme zase jiná zvířata a s úžasem obdivovali tu přenádhernou krajinu, kde si volně žijí zvířata, která známe jen ze zoologické zahrady. Safari pro nás bylo zážitkem jako z jiného světa. Kdo nezažije, neuvěří. Fotky ani vyprávění nenahradí skutečný zážitek.

31.7.

Bohužel nastal den, kdy jsme museli resort v Mikumi a tedy safari opustit a brzy ráno se přesunuli na odpočívadlo u dálnice, kde jsme čekali na autobus, který nás měl odvézt zpět do Dar es Salaamu. Naprosto přeplněný autobus plný místních, kteří se mačkali i v uličce nám zastavil, my nastoupili a hned vzbudili rozruch jako jediní běloši. Měli jsme místenky, naše sedačky však byly obsazené. Řidič musel dva místní vyhodit do uličky a my se mohli usadit. V autobuse to bylo jako v králíkárně, strašný puch. Cesta trvala asi 6 hodin a její cíl byl opět na šíleném Ubungo station. Zde na nás měl čekat člověk, který nás měl za smluvenou cenu odvézt do našeho posledního ubytování u letiště v Dar es Salaamu. Po příjezdu se otevřeli dveře a skutečně na nás někdo čekal – alespoň jsme si to mysleli. Vítal nás, vzal kufry a vedl nás do auta. Několikrát jsem se ho ptal, zda je to náš domluvený odvoz. Několikrát nám to potvrdil. Odjeli jsme a radovali se, jak vše klaplo. On však zamířil na benzínku a chtěl po nás peníze na naftu, což však domluveno nebylo. Navíc chtěl absolutně nehoráznou sumu!!! Až nyní z něho vypadlo, že to není náš domluvený odvoz, ale jen podvodník taxikář, který nás chce oškubat. Řekl jsem mu, ať nás okamžitě odveze zpět na Ubungo. Moc se mu nechtělo a pak svolil s tím, že si naúčtoval odporně vysokou sumu. Jednalo se asi o 5 kilometrů jízdy, ale byl neodbytný a já neměl šanci to uhádat. Přijeli jsme na Ubungo a běželi k autobusu, tam nám řekli, že náš řidič tady byl, přijel později a my už tam nebyli, tak odjel. Složitě telefonicky se nám nakonec podařilo s naším řidičem spojit a on se pro nás vrátil. Pořád se omlouval, že se zpozdil a že nám způsobil komplikace. Ale co, aspoň máme na co vzpomínat Hodinka cesty do hotelu u letiště uběhla rychle a my se konečně ubytovali a dali si pozdní oběd/večeři a ulehli.

1.8.

Den odletu domů. Letadlo směr Dubaj nám letělo až odpoledne, takže jsme měli dostatek času na oběd a pak nás hotelová služba odvezla na letiště. Po vstupu do odletové haly jsme se zděsili. Obrovská spousta lidí čekala na odbavení našeho letu. Až později jsme zjistili, že stejný let, který měl letět den předem byl zrušen a všichni letí až dnes. Samozřejmě Emirates poslali druhé letadlo, avšak lidé, kteří strávili pravděpodobně noc na letišti v Dar es Salaamu byli hodně podráždění a málem odletovou halu rozbili. Byli jsme rádi, že jsme ve zdraví doletěli. V noci jsme přistáli v Dubaji.

2.8.

Kolem půlnoci jsme dosedli na letišti v Dubaji. Najít 2 volné sedačky, kde bychom mohli přenocovat byl velký problém, jelikož všechny byly obsazené lidmi všech možných národností. Hledali jsme snad přes hodinu, až se povedlo. Dopoledne nám letěl přípoj směr Praha. Let byl pohodový, Emirates jsou luxusní aerolinky. Na pražské letiště jsme dosedli něco po poledni a pak přesun na vlak a domů.

Afrika byla pro nás obrovským dobrodružstvím, bylo to něco úplně jiného, než jsme doposud zažili. Zanzibar má nejkrásnější pláže a oceán, než jsme doposud viděli. Pevninská Tanzánie tak, jak jsme ji zažili, byla dobrodružstvím s velkým D. Na bělocha zde nenarazíte a turismus tady určitě není na takové úrovni, na jakou jsme byli zvyklí např. z Evropy či Asie. Safari bylo zážitkem na celý život a víme, že naše líbánky byly přesně takové, jaké jsme si vysnili. Díky Afriko! Hakuna Matata!!! M